Koncept zeměpisných souřadnic je specifičtější verzí termínu souřadnice, kterou lze použít nebo použít v mnoha různých situacích nebo případech. Zeměpisné souřadnice jsou ty, které slouží zejména vědě geografie a které umožňují lokalizovat nebo lokalizovat s velkou přesností různé prostory na povrchu planety Země. Geografické souřadnice se mohou stát více či méně konkrétními a přesnými podle potřeb těch, kteří tento typ znalostí studují.
Zeměpisné souřadnice se skládají hlavně ze dvou os: rovnoběžek a poledníků. Zatímco rovnoběžky jsou ty, které měří severní nebo jižní zeměpisnou šířku, to znamená, že jsou promítány vodorovně přes celý povrch zeměkoule, poledníky jsou všechny ty, které jsou stanoveny vertikálně na stejném povrchu, čímž měří východní nebo západní délku. Kombinací obou prvků můžeme snadno nakreslit síť protínajících se čar, které mají specifické číslování, abychom mohli konkrétně lokalizovat každý prostor na Zemi.
Jak se obraz Země přibližuje a zpřesňuje, zvyšuje se i přesnost souřadnic. Z globálního hlediska jsou nejdůležitějšími rovnoběžkami rovník (ten, který protíná Zemi napůl a rozděluje ji na dvě polokoule, severní a jižní) a obratník Raka a Kozoroha (jeden na každé polokouli). Poté Greenwichský poledník vertikálně protíná Zemi a rozděluje ji na dvě stejné poloviny neboli polokoule, východní a západní. Tyto velké rovnoběžky a poledníky jsou však doprovázeny tisíci dalších čar, které jsou blíže obrazu a které poskytují velmi přesné údaje o poloze prvku nebo území.
Každá z těchto přímek obdrží číslo ve stupních, které je určeno ze vzdálenosti, kterou může mít od rovníku (za předpokladu, že se jedná o rovnoběžku), nebo ze vzdálenosti, kterou může mít od greenwichského poledníku (pokud se jedná o poledník). Kombinace obou údajů se tak stává souřadnicí místa, například města, které má tuto polohu podle konjunkce svého rovnoběžného a odpovídajícího poledníku.
