Architektura je disciplína nebo umění odpovědné za plánování, navrhování a výstavbu budov. Z tohoto pohledu je správné říci, že architektura má značný vliv na lidskou existenci tím, že se věnuje stavbě domů a prostor, kde se každodenně rozvíjí. Při klasifikaci jako umění je však třeba poznamenat, že architektura musí mít také estetický a expresivní účel.
Zpočátku žila lidská rasa v prostorách, které nabízela sama příroda, jako jsou jeskyně v horských oblastech. Migrační proudy však motivovaly v první řadě potřebu přechodných staveb a podruhé možnost usadit se v příznivých prostorách. Tváří v tvář výběru regionů s bohatými zdroji (obecně v blízkosti vodních toků) se člověk ocitl před potřebou zřídit si stálá obydlí, aby opustil kočovný způsob života. Pro mnoho odborníků, architektura Tehdy se zrodila jako nutnost, odvozená ze změny způsobu života. Postupný růst kultury však proměnil vytvoření jednoduchého obydlí ve skutečné umění, které zahrnovalo výstavbu nejen prostor pro rodinný život, ale také chrámů, obchodních míst, pevností a dokonce i ochranných zdí.
Architektonických stylů, které nám odkázaly starověké civilizace, i těch typických pro naši dobu, je nesmírně mnoho. Můžeme tedy jmenovat klasické architektury, který seskupuje prvky, které charakterizují stavbu ze starověkého Řecka a ty z římské říše; na byzantská architektura, který se vyvíjel ve stejnojmenné říši po pádu Západořímské říše až do dobytí Konstantinopole osmanskými Turky; na Vizigótská architektura, který na Pyrenejském poloostrově vzkvétal po 5. století; na Merovejská architektura, typický pro Galy vrcholného středověku; na arabská architektura, typický pro Araby a široce rozšířený v dobách chalífátů; na románská architektura, typický pro pozdní středověk, který esteticky spojuje charakteristiky staveb byzantského, perského, arabského, syrského, keltského, normanského a germánského původu; na gotická architektura, typický pro středověk křesťanstva, po 12. století; na renesanční architektura, který převzal mnoho z myšlenek klasického umění; na barokní architektura, který se ve většině evropských zemí rozprostíral především od 17. do 18. století; k neoklasicistní architektuře, která respektuje mnoho klasických prvků; na historizující architektura, který napodoboval styly minulosti a přidal rysy devatenáctého století; na eklektická architektura, který spojil různorodé styly; k moderní architektuře, která implikuje soubor stylů typických pro dvacáté století; a nakonec k postmoderní architektura, což je přecenění forem minulosti.
Není možné zapomínat, že mimo západní uznání byla architektura reprezentativní ikonou velkých civilizací z jiných oblastí Země. Stačí říci, že pouze jeden ze 7 divů starověkého světa zůstal stát, a je to přesně architektonický klenot, jako jsou pyramidy v údolí Gízy v Egyptě. Na druhou stranu styly architektura orientální dominují většině tradičních a moderních staveb střední Asie a Dálného východu, jak je pozorováno v Číně, Japonsku nebo jihovýchodní Asii.
Kromě názvu každého proudu je pravdou, že jakákoli renovace v architektonických záležitostech zanechala a dědictví krásných budov hoden být uvažován; některé, pocházející ze vzdálených časů, stále udivují důmyslností, s jakou byly postaveny. Poznamenává se, že architektura Moderní technologie umožňují mít nové materiály s dvojím cílem na jedné straně optimalizovat kvalitu a bezpečnost a na straně druhé snížit možnost kontaminace. Je však nutné konstatovat, že progresivní trend k urbanizaci, který lze pozorovat v 21. století, je výzvou i pro architekty, neboť potřeba vyšších budov, které umožní větší počet jedinců dosáhnout, bydlet v moderních městech obývaných desítkami miliony lidí. Proto je vyzdvihován význam udržitelného architektonického rozvoje, který usnadňuje život občanů ve správných, zdravých podmínkách bydlení a je připraven na exponenciální růst světových metropolí.
