ta poctivost Je to hodnota nebo kvalita lidských bytostí, která má úzký vztah k principům pravdy a spravedlnosti a k morální integritě. Čestný člověk je ten, kdo se vždy snaží dávat pravdu na první místo ve svých myšlenkách, projevech a činech. Tato vlastnost tedy souvisí nejen se vztahem jednotlivce k druhému nebo k ostatním nebo ke světu, ale lze také říci, že subjekt je sám k sobě upřímný, když má významný stupeň sebeuvědomění a je konzistentní. s tím, co si myslí.. Opakem poctivosti by byla nečestnost, praktika, která je v současných společnostech běžně zavrhována, protože je spojována s pokrytectvím, korupcí, zločinem a nedostatkem etiky.
Přes dějiny filozofie, poctivost byla dlouho studována různými mysliteli. Sokrates se například věnoval zkoumání jejího významu a dotazování se, co tato vlastnost vlastně je. Později se filozofové jako Immanuel Kant pokusili sestavit řadu obecných etických principů, které mezi ně zahrnovaly čestné chování. Jiný filozof, Konfucius, rozlišoval různé úrovně poctivosti pro svou etiku: a podle stupně jejich hloubky je nazval Li, Yi a Ren. Je předmětem diskuse, zda je poctivost vrozenou vlastností lidské rasy, nebo zda je výsledkem jejich vzájemného působení ve společnosti. Z hlediska chování zvířat mají jiní obratlovci tendenci upřednostňovat svůj individuální stav a v různé míře i stav svých potomků před stavem jiných kongenerů. U primátů je však tento jev méně „individualistický“ a svého vrcholu dosahuje u lidí.
V tomto smyslu je čestnost (jako etická nebo morální vlastnost ve společnosti) také úzce spojena s upřímností, soudržností, integritou, respektem a důstojností. Ale protože lidská pravda nemůže být nikdy absolutní, upřímnost je také subjektivní hodnotoudo té míry, do jaké to závisí na kontextu a zúčastněných aktérech. Z tohoto důvodu je velmi obtížné stanovit sdílené morální parametry z jedné společnosti nebo jedné kultury do druhé, a dokonce i mezi skupinami nebo mezi jednotlivci se tyto koncepce mohou radikálně změnit a to, co je pro jednoho vzorem poctivosti pro druhého, není. V některých kulturách je tedy drancování jiných národů přijímáno jako čestný fakt, který podporuje rozvoj jejich vlastní společnosti; tento faktor není dobře vidět v jiných civilizacích. Podobně je pirátství pro většinu lidí zjevně nepoctivým činem, ale je vnímáno jako „ospravedlnitelný“ postoj ke zneužívání nákladů na knihy, hudbu nebo počítačový software. Paralelně s tím bylo starověké námořní pirátství mnohými vládami odsuzováno jako forma krádeže, zatímco jiné národy na něj pohlížely jako na jakési podivné hrdinství.
V různých oblastech typické společnosti je navíc koncept poctivosti variabilní a více či méně upřednostňovaný. Například ve vědě je upřednostňována poctivost, ale v politice je tento pojem mnohem diskutabilnější. Kontaminace poctivosti se však dostala do různých oblastí, ve kterých je odsouzení této skutečnosti velmi mnohostranné a závisí na uplatňovaných normách. I když je tedy nečestná událost celou vědeckou komunitou bez váhání odmítnuta, když je prokázáno plagiátorství nebo podvod, bohužel tento příklad není v mnoha případech státní mocí uznán.
