Sebekontrola je známá jako schopnost nebo vlastnost, kterou člověk může mít, aby mohl ovládat sám sebe. Sebekontrola může mít kladné i záporné stránky, pokud je dovedena do extrémů. Sebeovládání pocitů, představ, myšlenek a činů má v mnoha ohledech co do činění s pojmem společenského chování, toho, co člověk dělá nebo nedělá ve společnosti svých vrstevníků, aby jimi nebyl negativně hodnocen.
Sebekontrolu lze chápat jako sebevnucování, které na sebe člověk může vynaložit, aby se vyhnul tomu, aby říkal nebo nedělal určité věci. Sebeovládání nám tedy jako lidem brání jednat podle svých instinktů nebo impulsů, což je charakteristický rys zvířat. Pojem sebekontroly, jak bylo řečeno, úzce souvisí s pojmem společnosti, protože život v ní znamená brát v úvahu vnímání druhých a platné formy vyjádření nebo jednání v rámci této skupiny.
Zatímco na jedné straně není úplný nedostatek sebekontroly něčím doporučovaným nebo vítaným, nepovažuje se za zdravé rozvíjet extrémně vysokou úroveň sebekontroly, protože to může mít pro dotyčnou osobu vážné negativní důsledky. Je tomu tak proto, že když zjistíme, že jednotlivec je velmi potlačovaný a má malý prostor pro spontánnost, kreativitu a destrukci, represivní formy a nedostatek svobody mohou skončit tak, že z něj udělá někoho velmi autoritářského, netolerantního nebo málo společenského (protože neví, jak přizpůsobit se prostředí).
Odhaduje se, že udržování přiměřené úrovně sebekontroly je užitečné nejen na sociální a osobní úrovni, ale také s ohledem na pracovní, profesní a neformální prostory. Prostory, jako je politika, mají obvykle úroveň sebekontroly ze strany těch, kteří jsou její součástí, mnohem vyšší než tu, kterou najdeme v jiných prostorech, jako je sport.
