Pojem odčinění je eminentně náboženský a musí být specificky chápán v souřadnicích křesťanského náboženství. Usmíření nastává, když po spáchání hříchu nebo chyby chce věřící obnovit harmonii s Bohem, který byl spáchaným činem uražen. Jinými slovy, usmíření je formou pokání s cílem obnovit jednotu a harmonii s Bohem.
Tímto způsobem je usmíření činem, kterým věřící odpouští sám sobě a zároveň odpouští druhým jejich chyby. Mějte na paměti, že termín pochází z latinského expiatio, což znamená vynést vinu. Sloveso exiate je ekvivalentem očistit, kompenzovat nebo opravit.
Z pohledu křesťanství
Pojem hřích je v křesťanství zásadní. Člověk se rodí s prvotním hříchem a po celý život se dopouští nesprávných nebo hříšných činů, které mohou být více či méně závažné. U věřících hřích vyvolává pocit viny, a proto jejich hříšné jednání zahrnuje osobní rozchod s Bohem. Tato trhlina musí být odstraněna a aby toho dosáhl, musí věřící svůj hřích uznat a přijmout, protože za něj musí nějakým způsobem zaplatit (např. trestem, který ukládá on sám nebo kněz prostřednictvím zpovědi). Usmíření má tedy dva různé momenty: převzetí odpovědnosti za hřích a souběžně s tímto postojem hledáme Boží odpuštění, tedy jejich rozhřešení. Usmíření za hřích vyžaduje upřímné pokání a víru v Boží odpuštění.
Úvahy o myšlence smíření v křesťanství
Usmíření je forma přístupu k Bohu, která pochází z epizody Starého zákona, ve které byli Adam a Eva vyloučeni z ráje.
Oběť Ježíše Krista na kříži je považována za formu smíření, protože Ježíš se jako člověk obětoval za lidi takovým způsobem, že skrze usmíření Ježíše Krista je pro lidské bytosti symbolizována myšlenka věčného života po smrti. .
Individuální usmíření je důsledkem nekonečné dobroty Boha, který, protože je dokonalý, nemůže přijmout žádnou poskvrnu nebo hřích mezi lidmi. Proto nám Bůh uděluje dar smíření.
Foto: iStock - yelo34
