Moc státu pověřená výkonem spravedlnosti
Soudní moc je jednou ze tří mocí státu, který a v souladu se současným právním řádem má na starosti vykonávat spravedlnost ve společnosti právě aplikací právních norem v konfliktech, které vznikají.
Rozhodnutí této pravomoci vykonávané soudci mohou zrušit pouze ty soudní orgány, které zastávají vyšší stupeň. To znamená, že soudní moc má možnost vnutit svá rozhodnutí dalším dvěma mocnostem přítomným v demokraciích, výkonné a zákonodárné. V případech, kdy posledně jmenovaní podporují nebo provádějí akce, které jsou v rozporu se zákony, mohou být sankcionovány soudní mocí.
Výkon soudní moci
Mezitím je soudnictví ztělesněné různými jurisdikčními nebo soudními orgány, jako soudy, tribunály, které vykonávají jurisdikční moc a požívají nestrannosti a autonomie, samozřejmě v ideálních případech, protože bohužel je realitou, že tato autonomie není vždy reálná, i když dochází k rozdělení pravomocí, o kterém jsme mluvili na příkaz systémy.demokratický.
Potřeba nezávislosti vykonávat svou roli v souladu s
Zejména v zaostalých zemích je justice nebo soudnictví úzce propojeno s výkonnou mocí, protože jmenování do funkcí soudců a státních zástupců obvykle pochází z této moci, a pak, zejména když je výkonná moc autoritativní, má tendenci řídit nezávislost, když je proti nim prokázána, například v případech, kdy se vláda, její úředníci nebo někdo z jejich blízkých účastní kompromitovaného právního případu.
Jednou z povinností soudní síně je kontrolovat práci a excesy, ke kterým může dojít u výkonné složky, zatímco pokud výkonná moc nedovolí té první pracovat svobodně, bude velmi obtížné zaručit výkon spravedlnosti v tomto státě. , bohužel..
Unavuje nás vidět tuto situaci každý den v masmédiích po celém světě. Soudci, státní zástupci, soudy, které v případech citlivých na tehdejší vládu rozhodují ve prospěch ní nebo prozatím vydávají rozhodnutí, která vzbuzují podezření o její skutečné nezávislosti.
Nezávislost soudní moci na zbývajících pravomocích státu, zejména na exekutivě, pak lze nahlédnout prostřednictvím rozhodnutí, která vydává, a pokud jsou v rozporu nebo jsou zcela částečné, umožní nám to s jistotou vědět, nedostatečná úroveň nezávislosti mocností, které v dané zemi existují.
V totalitních režimech nebo diktaturách je soudnictví závislé na moci a nikdy nebude jednat nezávisle na zbytku moci. V zemích, které jsou skutečně demokraciemi, se to samozřejmě neděje a spravedlnost podle toho funguje a trestá viníky, i když jsou součástí moci.
Vize iluministy Montesquieua
Pokud se bude řídit klasickou teorií, kterou navrhl jeden z nejvýznamnějších francouzských intelektuálů osvícenství, jako byl Montesquieu, dělba moci zaručuje svobodu občana. V ideálním stavu se podle Montesquieua nezávislé soudnictví ukazuje jako a účinnou brzdou pro výkonnou moc a ta by měla aspirovat. Z výše zmíněného oddělení pravomocí státu vzniká to, co se nazývá as Právní stát, v jehož rámci veřejná moc podléhá zákonu rovným dílem. Soudní moc tedy v tomto rámci musí být nezávislá, aby se mohla podřídit zbytku moci, zejména výkonné, když jakkoli poruší právní řád.
Soudnictví bude navíc hrát arbitrážní roli, když se občas střetnou zbylé dvě moci, zákonodárná a výkonná, což je v dnešní době zcela běžné. Základní jsou tři pravomoci státu, zatímco pravomoc spravedlnosti potřebuje neustálou ochranu, protože na ní závisí, aby demokratický systém nepřestal fungovat a fungoval, jak má.
Ze strukturálního hlediska se bude organizace soudní moci lišit stát od národa, stejně jako metodologie používaná pro jmenování. Nejběžnější je existence různé úrovně soudů, kterými jsou rozhodnutí nižších soudů, proti nimž se lze odvolat vyššími soudy, a existence Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího soudu, který bude mít poslední slovo v jakémkoli konfliktu, který se dostane k jeho instanci.
