Přídavné jméno chamtivý nebo náruživý vyjadřuje intenzivní touhu po něčem. Pokud tedy řekneme „můj šéf je hladový po penězích“ nebo „tým je hladový po výhrách“, naznačujeme tím, že šéf i tým mají silnou touhu. Tato intenzita je srovnatelná s nadšením z dosažení cíle. Říkáme, že máme po něčem hlad, když máme nepotlačitelný impuls, který nás tlačí k tomu, čeho chceme dosáhnout.
Přídavnému jménu chamtivý odpovídá podstatné jméno chamtivost, což je pocit podobný ctižádosti, vášni nebo nenasytnosti. Opačná myšlenka než chamtivost by tedy byla lhostejnost, apatie, sklíčenost nebo nezájem. Chamtivost a lhostejnost by tedy byly dva antagonistické pojmy.
Když použijeme výraz „Mám hlad po...“, dáváme tím najevo, že opravdu chceme něco dělat, ať už je to jídlo, hraní, tanec nebo jakákoli jiná činnost.
Použitím přídavného jména chamtivý říkáme, že naše chuť k jídlu je obzvláště intenzivní a velmi neobvyklá. Pokud někdo celý den nejedl, když přijde noc, bude mít jistě hlad strčit si do úst nějaké jídlo.
V romantickém jazyce se chamtivost a chamtivost používají k tomu, aby se ukázalo, že pocit lásky je intenzivní a vášnivý. Na druhou stranu, když má člověk velký zájem o učení, je hladový po vědění. Pokud má někdo velkou lásku ke čtení, může také říct, že je vášnivým čtenářem. Tyto příklady zdůrazňují, že přídavné jméno chamtivý souvisí se sklony nebo vášněmi, které lze z hlediska intenzity považovat za neobvyklé.
Původ termínu a jeho reflexe
Pochází z latinského avidus, což bychom mohli přeložit jako úzkostný nebo s velkými ambicemi. Pokud přemýšlíme o pocitu ambice nebo intenzivní touhy, stojíme před konceptem se dvěma tvářemi: vášní.
Pocit vášně pro něco je způsob, jak se emocionálně oddat tomu, co chceme, ať už je to osoba, cíl nebo koníček.
Pokud je však vášeň nebo touha nekontrolovaná, vede to k problematickým situacím, stejně jako se to stává u závislostí. Tato dualita vášní byla předmětem analýzy některých filozofů.
V tomto smyslu Aristoteles doporučoval, aby vášeň podléhala doporučení středního termínu jako ideální formule, a to takovým způsobem, že morálně správným postojem by bylo nalézt rozumnou rovnováhu mezi úzkostí a apatií.
Fotografie: iStock - 101dalmatinů / Jaume Ribera
