Jmenuje se předmět k tomu jednotlivec, který podléhá pravomoci nadřízeného, a proto má povinnost se mu podřídit v každém jeho požadavku. “Panovník požadoval, aby ho jeho poddaní doprovázeli při obnově pořádku v národě.”
Osoba, která musí uposlechnout vyšší autoritu nebo obyvatele s ohledem na řídící orgány svého území
A na druhou stranu se tento termín používá také k označení občan národa x, který se jako takový musí podřídit rozhodnutím politických orgánů.
“Velkou zbraní ve prospěch prezidenta je upřímnost, s jakou si dokáže získat náklonnost svých poddaných..”
Nyní musíme říci, že subjekt není otrokem, ale musí přísně respektovat rozhodnutí a příkazy, které vycházejí od jeho nadřízeného, a bude mít pouze práva, která mu úřad přizná, aniž by si mohl nárokovat něco víc, než co mu dává. .
Rozdíly mezi subjektem a občanem
Aby nedocházelo k opakujícím se záměnám mezi pojmy, bude nutné zdůraznit rozdíly mezi subjektem a občanem, protože oba nejsou v žádném případě synonyma.
Být subjektem znamená doživotně sjednaný právní stav, kterým bude člověk po celou dobu své existence závislý na státu a s omezeným výkonem občanských a politických práv. Na druhou stranu si občan zachovává volnější vazbu se státem, neboť má různá práva a samozřejmě i povinnosti, které jeho status quo vyžaduje.
Francouzská revoluce přiměje občana zrodit a zapomenout na poddaného, který ve Starém režimu poslouchal všechno
Po triumfu francouzské revoluce vyvstává charakter občana a poddaný bude zapomenut.
Je to proto, že výraz subjekt měl ve starověku běžnější použití než dnes, protože nejen že existovalo zcela odlišné pojetí státu, ale také proto, že práva, která lidské bytosti měly ve srovnání s dneškem, byla daleko. méně.
Dříve byl panovník maximální hlavou a nositelem všech práv národa a poddaní byli pouze jeho objekty, nedosáhl entity poddaných, která by přišla později díky vyhlašování různých práv.
K tomuto právě popsanému stavu došlo na příkaz takzvaného starého režimu neboli monarchického absolutismu, který vládl a vládl několika evropským národům od středověku až do francouzské revoluce, ke které došlo v roce 1789, a byl ovlivněn myšlenkami osvícenského hnutí, skončilo postupným oživením a vyhnáním tohoto politického systému a ustoupilo by republice, demokracii a dělbě moci, všem otázkám, které implikovaly větší individuální svobody a odchod z utlačovatelského státu.
Král na příkaz monarchického absolutismu soustředil veškerou moc do svých rukou a mělo se za to, že pochází přímo od božstva, které ji podporovalo a uložilo ji do něj, aby si mohl vládnout, jak se mu zlíbí.
V důsledku toho byly svévolné, omezovaly individuální svobody svých poddaných, zejména těch, kteří jim odporovali a kteří v každém případě museli často trpět pronásledováním, vězněním a dokonce smrtí.
V konkrétním případě Francie v těchto dobách vládla nerovnost, přičemž se jednalo o třídy duchovenstva a šlechty, kteří požívali privilegií a práv, k naprosté škodě třetího státu, tvořeného zbytkem obyvatelstva, které nejen trpělo útlaku, ale také neměl možnost mít svůj názor nebo se podílet na politických rozhodnutích.
V důsledku toho bylo toto zřízení tím, kdo nejvíce podporoval revolucionáře, protože to samozřejmě znamenalo vyjít ze stínu a vyloučení a moc z implementace jiného politického systému, demokratičtějšího, s adekvátní účastí a jak si zasloužili, vyrovnali a vyrovnali se zbytku panství.
