Vyvlastnění spočívá v přivlastnění si věci, která je sice ve vlastnictví osoby, ale z důvodu veřejné prospěšnosti je potřebná, a za to bude jejímu vlastníkovi poskytnuto odškodnění jako náhrada.
zákon, kterým si stát z důvodu veřejné nutnosti přisvojí od jiného nemovitost, která musí být finančně nahrazena ztrátou
Jde o jednostranné jednání státu při plném výkonu jeho moci a suverenity, které musí být vždy podpořeno účelem, který ho ospravedlňuje, a musí také vyhovovat ekonomické kompenzaci tomu, komu je majetek vyvlastněn.
Jakýkoli hmotný statek, s výjimkou peněz, může být pravděpodobným vyvlastněním, každopádně musíme říci, že se to běžně týká nemovitostí.
Zákon, který tuto potřebu povoluje
V této věci je to tak, že v těch zemích, které podporují demokratický a liberální systém, je nutné, aby existoval zákon, zákonodárná moc schválená regulace, která povoluje vyvlastnění dotyčného majetku a aby cíl byl založen na veřejnosti a společným zájmem uvedené společnosti, jako je například stavba dálnice, nemocnice, ulice, školy nebo jakékoli jiné civilní práce.
Pro kapitalistický a liberální systém je soukromé vlastnictví nedotknutelné, a proto je zásadní sankce regulace, která k tomu opravňuje, a absolutní záruka, že příčiny jsou odpovídající.
Právě výstavba dálnic nebo jiné, jak jsme již zmínili, si vyžádaly vyvlastnění pozemků či budov, které měly soukromého vlastníka.
Nyní, jak jsme řekli, je nezbytný zákon o vyvlastnění, který jednoznačně určuje majetek, který má být vyvlastněn, a je jasně specifikována příčina veřejné prospěšnosti, která k uvedenému jednání vybízí.
Zákon tento stav zná a vždy počítá s výplatou náhrady vlastníkovi vyvlastňované věci.
Pokud se tak nestane, lze samozřejmě podat soudní opatření k zastavení vyvlastnění, dokud a jakmile bude odpovídající náhrada zaplacena.
Vyvlastněním tedy nazýváme jakýkoli akt, který zahrnuje odebrání koncese soukromé společnosti na použití nebo využití určitého zdroje nebo hospodářské činnosti.
Toto vyvlastnění rovněž předpokládá, že tato činnost nebo zdroj od okamžiku přejde do rukou státu, který je poté odpovědný za rozhodování o jejich využití podle svých zájmů nebo potřeb.
Postava, která vzbuzuje kontroverze
Postava vyvlastnění je konfliktní a kontroverzní postavou v právu, protože čelí dvěma velmi protichůdným pozicím, které souvisí mimo jiné s pojmy jako svoboda a sebeurčení.
Je tomu tak proto, že u některých liberálních a privatizačních teorií platí, že v okamžiku, kdy je uzavřena smlouva mezi soukromou stranou a státem o užívání nebo požívání zdroje nebo činnosti, musí být až do konce respektována a společnost musí naopak mají svobodu činit vlastní rozhodnutí o tom, co s tímto zdrojem udělat, o investovaném nebo získaném kapitálu atd.
Existuje však také stanovující stanovisko, podle kterého je národní stát nadřazen jakékoli společnosti nebo nadnárodní společnosti, která má funkce na jeho území, a protože právo na sebeurčení národů je nadřazeno právu ekonomické svobody, lid ( zastoupená státem) může rozhodnout o zkrácení nebo definitivním ukončení této smlouvy.
Pokaždé, když dojde k vyvlastnění, vzniká tento typ konfliktu a debaty kvůli rozdílům v pozicích.
Není snadné definovat, který z těchto dvou je správný, podle toho, jaký typ zákona nebo nařízení se používá, i když převládá představa, že stát je odpovědný za přijímání všech druhů rozhodnutí v regionech a územích, která spadají pod jeho jurisdikci. jurisdikce.
V současné době jsou vyvlastnění velmi běžným jevem v dříve vykořisťovaných zemích, kterým byl odebrán a ukraden významný objem přírodních a majetkových zdrojů.
Dnes je toto rabování zastaveno vyvlastněním, které velmi výnosné činnosti (jako je těžba ropy) přechází do rukou státu a nadnárodní kapitalistické společnosti nebo trusty nad nimi ztrácejí moc.
To zároveň předpokládá akt suverenity ze strany státu proti prosazování mezinárodní kapitalistické politiky.
Vyvlastňované věci se také říká vyvlastnění.
