V jeho nejširším použití, slovo Spisovatel slouží k vyúčtování osoba, která píše nebo je autorem jakéhokoli typu dokumentu nebo písemného dílaMezitím se slovo používá také k označení ti jednotlivci, kteří se věnují psaní na profesionální úrovniJinými slovy, věnují svůj život psaní psaných nebo tištěných děl, která jsou následně upravována sami nebo vydavatelskými společnostmi, které je uvádějí na trh na odpovídajícím trhu.
I když je třeba poznamenat, že termín je často více používán ve druhém smyslu, to znamená, že se vztahuje na osobu, která píše jako profese, spíše než na toho, komu psaní vystupuje jako okolnostní činnost.
Profese spisovatele je od nepaměti jednou z nejcennějších na světě.
Ti, kteří jsou schopni napsat příběh, mají nepochybně jedinečný dar, který si tento obdiv zaslouží.
Mnoho autorů dosáhlo úrovně slavných a jejich knižní prezentace jsou stejně oblíbené a navštěvované jejich následovníky jako ty v podání herců nebo hudebníků.
Typy spisovatelů podle žánru, kterému se věnují
Mezitím v závislosti na žánru a literární skladbě, které se spisovatel věnuje, dostane různá konkrétní jména v závislosti na práci, kterou provádí: básník (spisovatel, který se věnuje psaní poezie, je nejvýznamnější v kastilském jazyce: Lope de Vega, Miguel de Cervantes a Gustavo Adolfo Bécquer), romanopisec (ten spisovatel, který se zabývá psaním románů, což jsou literární díla psaná v próze, v nichž jsou předstírané činy vyprávěny zcela nebo po částech, s cílem způsobit čtenářům potěšení z popisů událostí, vášní a zvyků znaky), esejista (spisovatel věnující se psaní esejí, toho prozaického díla, ve kterém autor reflektuje konkrétní téma), vypravěč příběhů (spisovatel pro psaní příběhů, krátké vyprávění fiktivních nebo fantastických událostí, které mají didaktické nebo rekreační účely) a dramatik (ten autor se věnoval psaní her).
Psaní historie
Psaní, což je činnost, která spočívá v přenášení myšlenek, nápadů, pocitů, mimo jiné, na papír nebo jakékoli jiné médium pomocí znaků, které jsou obvykle písmeny, které tvoří slova, patřící do toho či onoho jazyka, je jistě tisíciletí.
Za prvé, lidská bytost využívala ústní jednání, to znamená, že komunikovala řečí, a to teprve v roce 3 000 př. která tak začne činit písemně. Samozřejmě k tomu v těchto dobách používal všemožné prvky a podpěry, které měl k dispozici (papyrus, kámen, kost, pergamen, papír), a tento okamžik bezpochyby znamenal milník v historii lidstvo, protože začalo mít písemné záznamy o událostech a všem, co se kolem lidstva dělo.
A v důsledku toho se literatura rodí, když je psaní absolutně konsolidované a okamžitě umožní psát legendy, které se do té doby předávaly ústně z generace na generaci.
Začaly se budovat i abecedy a v některých oblastech to, co bylo psáno, začalo mít větší váhu než to, co bylo sdělováno ústní cestou. Slavné rčení, že věty „slova jsou unášena větrem“ se staly skutečností a případ od případu platí, že zejména v soudní rovině má to, co je napsáno, větší důkazní sílu než to, co řekl někdo druhému.
A v 15. století vynález knihtisku umožnil pohádkové šíření písemných děl, Bible byla první knihou, která byla díky němu vytištěna.
