The fonymický, v anglickém jazyce známý jako Lip-Sync (synchronizace rtů), je on? umění zobrazené jednotlivcem pohybem úst předstíráním reprodukce hlasu, jeho vlastního, dříve zaznamenaného.
Umění člověka pohybovat ústy a předstírat, že reprodukuje svůj vlastní nebo cizí hlas, který je již nahraný
Jedná se o koncept, který se skládá ze spojení dvou pojmů, jako je být telefon, který odkazuje na hlas nebo zvuk a mimiku, která se skládá z výrazu, který je charakterizován prováděním pohybů a gest s obličejem a tělem.
Normálně se fonomyma používá v hudebních představeních, která vyžadují od zpívajících protagonistů enormní fyzickou námahu, nebo když nejsou schopni živě reprodukovat stejnou hlasovou kvalitu, jakou získávají v nahrávacím studiu.
Tato poslední situace se často vyskytuje u umělců, kteří nemají velkou hlasitost a zároveň jejich vystoupení vyžaduje velkou fyzickou námahu, to znamená, že na jevišti předvádějí skvělou choreografickou ukázku a to pak přidává na vokálním výkonu. je pro ně prakticky nemožná a proto se uchylují k fonomice.
Přestože, jak jsme právě zmínili, je fonomomika po celém světě poměrně rozšířeným uměním, zejména v uměleckém, na objednávku hudebních divadelních her, v hudebních televizních pořadech a v hudebních prezentacích skupin či sólistů na velkých pódiích, mnohokrát se použití je skryté nebo se přímo nepředpokládá a předpokládá se, že skutečně zpívají živě, i když ve skutečnosti nejsou.
Technické problémy v původních záznamových stopách jsou často spouštěčem objevu tohoto použití.
Nespokojenost veřejnosti s umělci, kteří zneužívají fonomomiku
Někteří umělci to poznají a oznámí to s poznámkou, že například musí používat fonomiku, protože akustika místa není ideální pro to, aby to dělali naživo, nebo pod jinou záminkou, i když samozřejmě existuje řada případů, kdy je nepředpokládá, a pokud se situace náhle prokáže, vynoří se hněv veřejnosti, která se cítí být svým oblíbeným umělcem podvedena.
Tato situace nastala mnohokrát u různých umělců, kteří museli snášet i pískot svých fanoušků, když zjistili, že používají fonomiku.
Veřejnost, když navštěvuje recitály nebo živá vystoupení, si zjevně ráda užívá skutečný hlas svých oblíbených interpretů a ne skladbu, která reprodukuje jejich hlas a písně, a samozřejmě, když se to stane mnohokrát, vyvolává to nesouhlas a znechucení publika.
Symbolickým případem v tomto ohledu, který vytvořil precedens, byl případ skupiny Milli Vanillis obrovským úspěchem a odezvou, o nichž se v důsledku chyby v nahrávce dozvědělo, že dělali fonomiku, ba co víc, vždy dělali fonomiku, protože jejich hlasy nebyly těmi, které byly vždy slyšet.
Tato událost znamenala milník ve světě hudby a samozřejmě se jednalo o velký skandál, který absolutně a okamžitě skončil s kariérou této skupiny, která v té době jistě byla úspěšná a zdálo se, že nemá strop co do dosažených úspěchů.
Podobná praxe se obvykle používá k namluvení animovaných postav, známých jako dabing, ale musíme zdůraznit, že je nelze zaměňovat, protože neimplikují totéž.
V případě dabingu je zde herec, který namluvil animovanou postavičku, a naopak, než jsme komentovali o odmítnutí generovaných fonomií v případě dabingu, je tomu naopak, protože veřejnost bývá přitahována vidět film, když víte, že ten či onen herec je zodpovědný za jednu ze zasahujících postav.
