The vzpěrný oblouk, také zvaný létající oblouk , je vnější konstrukční prvek používaný na příkaz konstrukce a který má formu poloviční oblouk, který má na starosti shromažďování tlaku na začátku klenby, přenášející jej na opěru nebo opěru, která se objeví připojená ke stěně boční lodi.
Létající opěra je a charakteristickým prvkem gotické architektury s ním hrotitý oblouk a žebrová klenba.
Jelikož se jedná o vnější výbojový oblouk, objevuje se většinou v šikmém uspořádání, vzhledem k této situaci je považován za tichý oblouk, má starty v různých výškách.
Mezitím je její spodní část podepřena příporovou opěrou a horní část působí jako podpěra, ve většině případů žebrová klenba; třmen je korunován vrcholem (Typický dekorativní prvek gotické architektury, který má tvar sloupu a nahoře je zakončen jehlanovitým nebo kuželovým obrazcem).
Stojí za zmínku, že létající opěra je vždy vidět zvenčí.
Tento vnější konstrukční prvek to bylo poprvé použito ve 12. století na žádost stavby centrální loď katedrály Panny Marie Pařížské, známější jako Notre Dame, nejstarší katedrála reprezentující právě gotický styl, s jasným posláním zpevnit její hrotitou klenbu.
Díky konstrukci zmíněné létající přípory bylo možné přenést tlaky z počátku vysokých kleneb na vnější přípory a otevřít tak otvory ve zdech střední lodi. A špičatý oblouk dokázal zvětšit výšku budovy.
Letmá opěra vznikla jako náhrada za opěry používané na žádost románské architektury, aby se zabránilo bočním tahům klenby, protože osvobozením zdi od úlohy opěry mohly být konstrukce zvýšeny a umožnily pronikání světla. přes vitrážová okna.
Stejně tak se často používá létající opěra odvádět dešťovou vodu ze střech ven; Tradičně lze tento typ odtoku nalézt ozdobený nějakou groteskní postavou, tzv chrliče.
