Termín „karteziánský“ se používá jako přídavné jméno k označení všeho, co má co do činění s různorodými a velmi složitými filozofickými a myšlenkovými teoriemi, které navrhl jeden z největších francouzských filozofů v historii: René Descartes. Descartes je mnohými odborníky v této oblasti považován za jednoho z prvních filozofů, kteří postulovali důležitost používání rozumu ve vědě, zejména s ohledem na různé metody ověřování a ověřování pravdy. Jeho význam tedy spočívá v tom, že dávno před velkými revolučními myšlenkami o důležitosti rozumu nad náboženstvím (ty, které na konci 18. století ukončily Starý režim), Descartes nastolil myšlenku nejzákladnější, ale při zároveň ze všeho nejdůležitější: lidská bytost je taková pouze rozumem.
Kartézská teorie nebo teorie navržená Descartem vychází z velmi jednoduchého, ale tak hlubokého a významného závěru, že by mohla být chápána jako samotný střed lidské existence. Tato inference se mimořádně proslavila z věty „myslím, tedy jsem“, což neznamená nic víc ani míň, než když si člověk vědomě uvědomí svou duševní činnost, své myšlení, člověk pak pochopí, že existuje. Tato myšlenka ho ujišťuje, že je naživu, že existuje ve světě, a to je nesporná pravda, protože jakákoli lidská bytost, která nemyslí, nebude existovat.
Z tohoto karteziánského základu začala věda formulovat pracovní systémy, které jsou založeny na používání rozumu nad náboženským ospravedlněním reality. Ačkoli Descartes nebyl první, kdo takovou informaci přinesl, byl jedním z prvních, kdo objasnil skutečnost, že pouze rozumem (a že to provádí nějaká myslící bytost) je možné poznat pravdu reality, ať už pro fyziku , pro biologii, pro historii, pro jakoukoli vědu. Descartes rozdělil realitu na tři světy: svět mysli, svět hmoty a svět obývaný Bohem. Navzdory tomu, že byl oddaným katolíkem, Descartes navrhl prvenství prvního světa jako základ pro nalezení pravdy na vědecké úrovni.
