Z metafyzického hlediska se činitel intelektuálního vědění nazývá vědoucí subjekt.
Vědící subjekt je klíčovým pojmem v dějinách teorie vědění, protože bez agentního subjektu neexistuje vědění samo o sobě.
Každý kognitivní objekt je zachycen lidským intelektem. Tímto způsobem má předmět svůj důvod bytí z intelektuálního hlediska, když je umístěn ve vztahu k subjektu.
Znající subjekt je ten, kdo má intelektuální schopnost být schopen interpretovat určitou realitu. Z tohoto pohledu má lidská bytost dar inteligence, který umožňuje uvažování a reflexi na základě mentální interpretace reality.
Poznání je imanentní akt
Existují různé typy akcí. Jsou činy, které jsou imanentní, to znamená, že jsou samoúčelné. Jedním typem imanentního jednání je akt poznání, protože poznání není prostředkem ve vztahu k cíli, ale cílem, který má sám o sobě pozitivní platnost.
V průběhu dějin filozofie existují různé teorie poznání, které otevírají debatu o samotném procesu poznání. Existují myslitelé, kteří se domnívají, že lidské bytosti mohou prostřednictvím svých znalostí přistupovat k realitě samotné. To je například případ realistického myšlení Tomáše Akvinského.
Znalost předmětu a Kantova vize
Existují však i jiní myslitelé, kteří tvrdí, že poznání ukazuje vztah mezi objektem a vědomím: Kant vysvětluje rozdíl mezi objektem samotným a objektem ve vztahu k „pro mě vědomí“.
Naopak konstruktivistické myšlení dochází k závěru, že poznávající subjekt vytváří svou vlastní realitu.
Kognitivní činnost
Kognitivní aktivita subjektu ukazuje důležitost myšlení jako výchozího bodu pro generování nových myšlenek, které se vyznačují nejen objektivitou předmětu, ale i subjektivitou myšlení samotného. Každý člověk interpretuje realitu ze svého úhlu pohledu, který je poznamenán jeho předchozími zkušenostmi a osobními zkušenostmi.
Znalosti také ovlivňují rozhodování a vůli, protože vědění je základem chtění, které je předem uváženo
