Web, narozený v roce 1992 v CERNu (Conseil Européen pour la Recherche Nucléaire) ze Ženevy pod vedením Tima Berners-Lee prošel několika evolučními fázemi, které pokročily v souladu s aktuálními technologiemi a větší silou, kterou získávaly týmy, které k němu přistupují.
Tento vývoj můžeme popsat ve třech základních krocích, z nichž první je
Web 1.0, který je původní a prvotní, vyznačuje se šířením obsahu pouze jedním směrem
Je definován pomocí značkovacího jazyka HTML (Hyper Text Markup Language), odvozený z XML, a zrodil se pod ochranou vědecké komunity jako standardizovaný způsob výměny znalostí bez ohledu na použitý počítačový systém.
Tim Berners-Lee během své práce v CERNu zjistil, že je pro něj obtížné vyměňovat si informace s jinými vědci z jiných center s odlišnými počítačovými systémy, a tak vymyslel systém, který by tuto praxi usnadnil a standardizoval.
Web 1.0 překonal všechny jeho výpočty a stal se standardizovaným systémem pro publikování jakéhokoli typu informací, vědeckých nebo ne, pro firemní nebo soukromou spotřebu.
Tento původní web neumožňoval žádný typ interaktivity; obsah byl zveřejněn na serveru az toho si je klienti „přetáhli“ do svých počítačů
Zatímco se tento web stal populárním, technologie pokročila a pokud jde o internet, hlavní novinky, které mohly ovlivnit web, byla širokopásmová připojení, jako je ADSL a optický kabel, a správci obsahu.
Ve stejné době, snadnost použití webu dělal to front-end internetu, tedy viditelnou tvář, kterou každý viděl, až do té míry, že ztotožnil internet s webem.
Díky tomu se zrodilo zázemí, které poskytovatelé přístupu začali nabízet, a touha lidí nechat se slyšet
Web 2.0, což není nic jiného než přidání sociální části webu a řady technologií, které usnadňují publikování obsahu,
jako jsou správci obsahu nebo CMS, které zase umožňují blogy, velké představitele toho, co bylo v době exploze Webu 2.0.
Interaktivita na webu se rodí, stále základním způsobem, ale již nám umožňuje komunikovat s ostatními uživateli internetu a těmi, kteří spravují webové stránky snadněji než v minulosti, a bez nutnosti posílat e-mailové zprávy.
Když už mluvíme o této další službě, právě díky Webu 2.0 se popularizují nejen webmailové služby, ale i další služby, které do té doby potřebovaly své klienty a které získaly webová rozhraní, a usnadnily tak jejich používání koncovým uživatelům.
Dalším evolučním krokem byl Web 3.0, který kromě poskytování nových způsobů komunikace a také vyhledávání a nalézání informací využívá všech technologií ke zvýšení interaktivity.
Je to sémantický web, ve kterém se do centra pozornosti dostaly online aplikace, od Google Docs přes Facebook až po online hry.
To vše umožnila především masivní dostupnost širokopásmového připojení a evoluce prohlížečů (prohlížeče), které v závodě o získání maximálního možného publika začleňují funkce a umožňují dělat věci, které byly před několika lety nemyslitelné, jako například upozornění na aktualizace na webových stránkách v reálném čase.
Takzvaný „cloud“ (mrak v angličtině), a který spočívá v čistotě v úložišti replikovaném na několika místech, které jsou na různých místech, někdy na různých kontinentech, a v možnosti spouštění aplikací v prohlížečích, vedl k vytvoření nového marketingového paradigmatu softwaru, který jej prodává ne jako produkt, ale jako službu.
Díky tomu již není nutné mít nainstalovaný konkrétní operační systém pro běh aplikací.
Je to také doba, kdy se musíte přizpůsobit malým a velkým obrazovkám chytré telefony a ti z chytrá televize, a to začíná být něco chytrého díky hlasovým asistentům jako Siri, Google Now nebo Amazon Alexa.
A jakmile jsme viděli tyto fáze, můžeme se sami sebe zeptat, existuje Web 4.0? Ano, a je to inteligentní webová stránka, ze které už začínáme vidět „malou nohu“
stále jezdí na webu 3.0. Bude to všudypřítomný web internetu věcí (IoT), který bude „rozumět“ tomu, co mu říkáme, a půjde nad rámec toho, co jsou schopni zpracovat současní výše zmínění hlasoví asistenti.
Požádáme tedy jakékoli zařízení (jako jsou naše hodinky nebo lednička), aby „chceme, aby nás za půl hodiny odvezl taxík na letiště“A naše žádost bude odeslána na online server, který si vyžádá taxi (což by klidně mohlo být samořídící vozidlo) s již nastaveným cílem letiště.
Fotografie: Fotolia - Spectral / Julien Eichinger
