Teocentrismus označuje filozofickou doktrínu, která se vyznačuje tím, že staví Boha do středu všeho, co se děje ve vesmíru, a také jako jeho vládce, to znamená, že podle tohoto proudu je Bůh zodpovědný za vše, co se děje, včetně jednání lidu, které řídí Bůh.
Jakékoli vysvětlení události, teocentrismus, jej nachází ve vůli a v božském rozhodnutí. Nic nelze vysvětlit mimo božský důvod. Věda bude samozřejmě podřízena Bohu.
Ve středověku byla instalována silou a ztratila hodnotu v renesanci, kde převládala myšlenka člověka jako centra.
Musíme zdůraznit, že tento návrh byl nastolen silou a naprostou přítomností ve středověku, i když se vyvíjel mnoho století předtím, v podstatě po příchodu Krista, a že mimochodem dominoval scéně ve všech aspektech, mezitím s příchodem renesance by zanikla, protože právě s tímto hnutím přišla opačná myšlenka, že člověk je středem vesmíru, což se formálně nazývá antropocentrismus.
Od této historické etapy roste relevance člověka, je považován za operátora reality a její klíčovou součást a vytlačuje představu Boha jako příčiny všeho. Jinými slovy, božství neztrácí přítomnost, ale bezpochyby je odsunuto do pozadí. Celá tato nová koncepce by samozřejmě postupně přinesla mnoho změn v různých rovinách života, v politice, ve společnosti, mimo jiné.
Ale vraťme se k okamžiku jeho největší nádhery, kterým, jak jsme řekli, byl středověk. Středověký pohled byl absolutně teocentrický. Bůh byl přítomen ve všem a samozřejmě existovalo také křesťanské náboženství, které podporovalo tuto dominantní doktrínu. Tento stav přikládal prvořadý význam představitelům církve, kteří se stali základními kusy této doby a také elitou středověké společnosti.
Kvůli výše uvedenému se právě během této doby odehrávají události, jako jsou křížové výpravy, což byly ty výpravy a vojenské vpády, které křesťané podnikali proti muslimům s cílem znovu získat území, která byla součástí svaté země.
Foto: iStock - denizunlusu
