Přídavné jméno kognitivní pochází z latinského slova cognoscere, což znamená vědět. V psychologii a pedagogice se tento termín používá v odkazu na lidskou schopnost učit se a osvojovat si znalosti.
V oboru psychologie
Od roku 1950 psychologie opustila behaviorální postuláty založené na modifikacích chování a zahájila nový kurz s kognitivní nebo kognitivní orientací. Tento nový trend se zaměřuje na poznání mentálních činností, které zasahují do vnímání, myšlení nebo paměti. Tímto způsobem jsou mentální reprezentace jednotlivců analyzovány ve vztahu k biologickým, kulturním a sociologickým aspektům.
Pro Jean Piaget se proces kognitivního učení nebo kognitivní teorie zaměřuje na porozumění myšlení. V tomto smyslu naše myšlení určuje, s jakými názory a hodnotami zacházíme v našem každodenním životě.
Piaget tvrdí, že kognitivní vývoj probíhá ve čtyřech obdobích: senzomotorické (do dvou let), předoperační (od dvou do sedmi let), konkrétní operační (od sedmi do dvanácti) a formální provozní (od dospívání). To znamená, že rozumový vývoj dítěte začíná používáním smyslů a pak se postupně vytvářejí pojmy.
K rozvoji intelektu dochází, protože lidská bytost směřuje ke kognitivní rovnováze. Jinými slovy, hledáme duševní rovnováhu, ve které jsou naše osobní zkušenosti kombinovány s předchozími vzory, které jsme získali.
Kognitivismus neboli kognitivismus zahrnuje celou řadu teorií, které studují, jak zpracováváme, ukládáme a interpretujeme informace v mysli. Cílem tohoto paradigmatu je tedy vědět, jak je lidská mysl schopna myslet, učit se a jednat.
V oblasti pedagogiky
V kognitivní pedagogice je student pojímán jako vedoucí zpracovatel informací, které získává. Učitel musí být zároveň organizátorem informací a tím, kdo v žákovi stimuluje myšlení pro smysluplné učení.
V kognitivním modelu se uplatňuje role jednotlivce v procesu učení. V tomto smyslu se student musí aktivně podílet na svém učení a zároveň učení závisí na předchozím rozvoji řady duševních dovedností získaných v raném dětství.
