Všechna slova, která používáme v našem jazyce k vyjádření, mají slabiku, na kterou padá zdůraznění, mezitím se formálně nazývá jako přízvučná slabika.
Ačkoli se to nestane u všech slov, přízvuk nebo pravopisný přízvuk je ten, který v nich bude umístěn, aby účinně indikoval přízvuk, který nesou.
Když například uvidíme vlnovku, budeme vědět, že tomuto slovu musíme dát intonaci vyslovenou ve slabice, která ji má.
V našem jazyce můžeme najít několik možností zvýraznění, je však důležité zdůraznit, že nejběžnější je, že slova jsou akcentována na poslední nebo předposlední slabice, jako je tomu u vysoko položených slov a nízko položených slov, resp..
Musíme si ujasnit, že náš jazyk tvoří většinou slova s přízvukem v předposlední slabice přízvučná, tedy vážná slova.
Závažné slovo tedy bude to, které nese přízvuk na předposlední slabice, přičemž nejčastěji končí souhláskami. n nebo s nebo s kteroukoli z pěti samohlásek (a, e, i, o, u). Mezitím bude přízvuk umístěn pouze v případě, že vážné slovo vrcholí jinou souhláskou než výše uvedeným s nebo n, před kterými jsou samohlásky, nebo, pokud to není možné, ve dvou souhláskách. Strom, album, list, to jsou některé příklady vážných slov.
Ale jak jsme již naznačili výše, možností zvýraznění je více než jedna, tedy nejen vážná slova, ale také ostrá slova, slova esdrújulas a sobreesdrújulas.
Ostrá slova jsou ta, která v našem jazyce následují v množství přítomnosti po vážných slovech. V tomto případě dochází ke zvýraznění na poslední slabice.
Slova esdrújulas, další z možností zvýraznění, mají přízvuk na předposlední slabice. Tento typ zvýraznění není tak častý, a proto není tolik slov tohoto typu ve vztahu k basům a výškám. Charakteristickým rysem je, že nikdy nejdou bez přízvuku.
