Pojem jednotlivce je nepochybně velmi složitý a bohatý. Z technického hlediska symbolizuje vše, co nelze rozdělit, i když obecně se používá k označení člověka nebo člověka, protože jej nelze rozdělit ani fragmentovat. Jedinec je tak nejmenší a nejjednodušší jednotkou složitých sociálních systémů a také zdrojem, z něhož jsou ustaveny a organizovány.
Definice pojmu jednotlivec může být stanovena na různých úrovních. Začneme-li ontologickou rovinou, její existencí, není pochyb o tom, že pojem individua byl hluboce obohacen teorií francouzského filozofa R. Descarta, který navrhl slavnou frázi „Myslím, tedy jsem“. Skrze něj je jedinec takový, pokud má schopnost myslet, reflektovat a používat své racionální dary. Tato fráze zároveň uznává umístění jedince v prostředí, ve kterém existuje, a tím se propojuje se vším, co ho obklopuje.
V jiném smyslu byla také navržena myšlenka jednotlivce jako jedinečné a neopakovatelné bytosti, kterou nelze kopírovat ani napodobovat, protože každý vzniká ve specifickém prostředí, s určitými fyzickými kapacitami a ve specifickém historicko-prostorovém kontextu. Všechny tyto prvky ho proměňují v nedělitelnou bytost v sobě samém a konkrétní, protože mu dávají vlastnosti a rysy, které bude mít (do značné míry) po celý život.
Jedinec jako lidská bytost však není předem určeným a předem stanoveným prvkem, ale naopak je osobou schopnou se učit, přijímat znalosti, získávat dovednosti a rozvíjet kulturu. Zde pak vstupuje do role, kterou prostředí a soužití s ostatními jedinci ve společnosti zaujímá, aby se jím jedinec stal.
