Věda

definice filozofie jako vědy

Od té doby, co je člověk mužem, usedl k úvahám o původu vesmíru, smyslu věcí a o své vlastní existenci. To je to, o čem mluvíme, když se odvoláváme filozofie, což etymologicky znamená „láska k moudrosti“ a které tvoří metodickou praxi těchto úvah. Přestože filozofie sdílí konečné zpochybňování lidské existence s náboženstvím, je založena na kritickém a systematizovaném uvažování, otevřeném diskusi a přeformulování. Diskutovalo se však, zda o tom lze uvažovat Filozofie jako věda, vzhledem k absenci experimentálních nebo empirických obsahů, které charakterizují tradiční věcné vědy.

Je však třeba poznamenat, že filozofii lze praktikovat v jakémkoli kontextu, ale její nejsystematičtější provedení je to, co dnes víme, když ji studujeme jako Věda. Ačkoli někteří připisují původ filozofické studie Egypťanům, prvními filozofy, kteří byli skutečně zmiňováni, jsou samozřejmě Řekové a jsou známí jako „předsokratici“. Od nynějška a po různých proudech se setkáme s Platónem, žákem Sokrata (o němž se nedochoval žádný písemný dokument a je znám pouze z platónských odkazů), který nalezne první filozofickou opozici v Aristotelovi. Platónské texty umožnily rozpoznat systematizaci sokratovského vědění, typickou pro ranou nádheru Athén, na rozdíl od úplných aristotelských děl, která poznamenala velkou část filozofických koncepcí starověkého světa, včetně pozdější římské říše.

Středověk byl jistě temným obdobím pro praktikování těchto meditací, i když jedním z jeho nejvyšších představitelů byl svatý Tomáš Akvinský, křesťanský řeholník, který navíc chtěl kritickým zkoumáním dokázat existenci Boha. Je vhodné zdůraznit, že sv. Tomáš se s pozoruhodným úspěchem pokusil uplatnit ve světle své víry v křesťanství Aristotelovu modu a dal vzniknout tzv. Tomistická filozofie, což je i dnes jeden z pilířů nejvíce uplatňovaných touto vědou na Západě.

Je pravděpodobné, že když slyšíte o filozofii, je tato disciplína spojena s nejmodernějším studiem této vědy. Možná jste slyšeli něco o Descartovi, Lockovi, Humovi nebo Kantovi, kteří všichni byli velkými představiteli filozofie, která je založena buď na rozumu (a proto se některým říká racionalisté), nebo na zkušenosti (a tito se nazývají empiristé). Oba proudy mají v novověku vyznačené cesty s různými konvergencemi či divergencemi, jejichž dopady jsou dodnes vnímány ve filozofických znalostech současné doby. Pozdně moderní filozofie se nám však přibližuje a zahrnuje německé myslitele jako Hegel, Engels a Nietzsche. Ten začal existencialistickou fázi disciplíny a stal se revolučním filozofem, často mylně interpretovaným, zejména totalitními evropskými hnutími 20. století. Právě v tomto století převládalo členění filozofie do mnohem specifičtějších odvětví jako fenomenologie, existencialismus, hermeneutika, strukturalismus a poststrukturalismus. Tato progresivní složitost doktrín vedla k různým aspektům Filozofie Dnes se staly vědami se svou vlastní entitou a mezi ně lze mimo jiné počítat metafyziku, ontologii, kosmologii, logiku, gnoseologii, epistemologii, etiku a estetiku. Filosofie našla své uplatnění i ve studiu matematiky, společenských věd a mnoha dalších, zejména v těch oborech, v nichž se čistě empirický vědecký obsah snoubí s akcentovanou složkou mravní či kulturní povahy, jako je tomu v medicíně.

Zde je zase třeba zmínit, že dějiny filozofie Jak ji známe, lze ji vysledovat z kroků, které tato věda urazila na Západě. Abychom se tedy mohli věnovat filozofii v celé její plnosti, musíme se také zabývat vším, co se během těchto staletí událo na Východě, kde můžeme najít velké filozofy, jako byl čínský Konfucius. Četná náboženská a mystická hnutí v Asii tak dala vzniknout rozsáhlým filozofickým proudům, jako je zmíněný konfucianismus a různé aspekty, které s různými nuancemi pocházejí z Japonska nebo Číny. Na druhou stranu je indický subkontinent nepochybně hlubokou filozofickou kolébkou, v níž různé kultury daly vzniknout složitým filozofickým školám, které po staletí poznamenaly kulturu Indie a sousedních národů.