Systém je soubor funkcí, které fungují v harmonii nebo se stejným účelem, a které mohou být ideální nebo skutečné. Systém má ze své podstaty pravidla nebo normy, které regulují jeho fungování, a jako takový jej lze chápat, učit se a učit. Pokud tedy mluvíme o systémech, můžeme se odvolávat na otázky tak odlišné, jako je provoz vesmírné lodi nebo logika jazyka.
Každý systém je více či méně složitý, ale musí mít diskrétní konzistenci, pokud jde o jeho vlastnosti a fungování. Obecně se prvky nebo moduly systému vzájemně ovlivňují a vzájemně se propojují. Někdy jsou v systému podsystémy. Tento jev je charakteristický pro biologické systémy, ve kterých různé úrovně subsystémů (buňky) dávají vzniknout většímu systému (živému organismu). Totéž platí pro ekologii, ve které se různé systémy menší velikosti (louže, podloží) sbíhají do rozsáhlých organizovaných systémů, jako je úplný ekosystém.
V klasifikaci systémů bychom je tedy rozlišovali koncepční nebo ideální, což může být například matematika, formální logika nebo notový zápis a ty skutečné, jako živá bytost, Země nebo jazyk. Ty druhé, skutečné systémy, mohou být otevřené, uzavřené nebo izolované. V otevřených systémech existuje velká interakce s prostředím, jak je popsáno u živých bytostí. Na druhou stranu uzavřené systémy mají pouze pohyby a interakce v sobě, bez možnosti výměny s vnějšími faktory.
Existuje mnoho typů a příkladů systémů, jako je politický (kromě jiného demokratický, monarchický, teokratický), technologický (operační systém automobilu nebo počítače), finanční (transakční a tržní systémy), biologický (např. systém v živé bytosti), právní (uspořádání zákonů, vyhlášek a jiných právních nástrojů), geometrický (v konvenčních i nekonvenčních modelech), zdravotní (veřejné, soukromé a sociální uspořádání) a mnoho dalších příkladů pro každý z řádů denního život.
V případě, že systém má organizaci potřebnou k řízení jeho vývoje, aniž by narušení prostředí přesáhlo určitou úroveň, nazývá se „autopoietický systém“. Živé bytosti jsou považovány za paradigma systémů autopoiesis, vzhledem k jejich schopnosti produkovat se v rámci svých potomků. Někteří badatelé však navrhují považovat společnosti za skutečné živé bytosti jiného řádu, a proto by mohly být použity stejné myšlenky a lidské skupiny považovány za autopoietické systémy. Je předmětem ostré akademické debaty, pro kterou dosud nebylo dosaženo přesvědčivých řešení. Příklad zatím představuje důkladnou ukázku použitelnosti systémů při popisu různých oborů, a to i na obecné úrovni a s jednotící teorií.
Hledání obecných zákonů pro pochopení chování systémů tvoří teorii systémů. Teorie chaosu je zase oborem matematiky a fyziky, který studuje nepředvídatelné chování určitého typu systému, který může být nestabilní, stabilní nebo chaotický. Typickým konceptem této teorie je entropie, která studuje přirozenou tendenci systémů ztrácet řád. Tento princip byl již aplikován čistou fyzikou pro termodynamiku a dlužno říci, že je dnes jedním z nejzajímavějších nástrojů, jak učinit koncept systémů kompatibilní a aplikovat jej na nejrozmanitější řády.
