Autorem je každá osoba, která vytvoří určité dílo, ke kterému bude mít práva chráněná zákonem.. Obecně se tento termín vztahuje na producenty materiálu ke čtení, i když jej lze rozšířit na kteréhokoli tvůrce software, obrazových děl, filmu, hudby atd. Před zákonem je možné zastupovat i možnost, že se na realizaci některé z těchto činností podílely dvě nebo více osob; to by byl případ spoluautorství. V případě, že je určité dílo vytvořeno na zakázku, zákon považuje za autora třetí osobu, pro kterou je zhotoveno.
Je třeba poznamenat, že Existují dva typy právních pojmů, které odkazují na vztah autora a jeho díla. Jedna souvisí s autorským právem, které je založeno na kritériu, že dílo je vyjádřením autora, ke kterému má osobnostní práva.. Druhý je ten, který souvisí s právem na rozmnožování, který vylučuje tento pojem morálního práva: autor je uznán pouze jako otcovství určité inscenace.. První z těchto koncepcí pochází z francouzského práva, zatímco druhé pochází z anglosaského práva.
Autorská práva chrání určitý obsah, nikoli však myšlenky. Pouhý akt vytvoření již implikuje existenci těchto práv, aniž by bylo nutné přistoupit k nějakému formálnímu postupu. Některé atributy, které odpovídají pouze autorovi, jsou: reprodukce, zisk, veřejné vystavení díla atd.
Je důležité na to upozornit Pojem autor je v důsledku těchto právních předpisů na akademické půdě široce diskutován. To vedlo některé k názoru, že autor je pouze společenskou a právní funkcí a že je nejlepší se vyhnout jeho spojování s producentem. Tato hodnocení jsou však zanedbatelná, protože málo přispívají k analýze daného jevu.
Rozsáhlá debata o autorství a právech zahrnuje několik zajímavých důsledků. Díla anonymních autorů nebo předávaná ústní tradicí od nepaměti mají tedy odlišné vlastnosti z hlediska duševního vlastnictví. Obecně se připouští, že právě zvolené vydání si ponechává tato práva, která jsou ponechána na konkrétním výrobci. Totéž se děje s náboženskými učebnicemi, jako je Bible, Tóra nebo Korán, mimo jiné a nevýlučným způsobem.
Na druhou stranu digitální revoluce vyvolala silné kontroverze ve vztahu k právům autorů. Na jedné straně je zde důrazný boj proti vytváření nelegálních kopií („pirátství“), který začal software a to by rychle vedlo k šíření knih, hudebního obsahu, videí, filmů a mnoha dalších výtvorů Autor. Tento názor zastává mnoho zastánců, neboť při vyčerpání ekonomického přínosu autorů trpí produkční kapacita a řada kreativců svou práci opouští. Následovníky však začal získávat nový aspekt: generování mikroplateb. V tomto formátu jsou díla autora zpřístupněna po zaplacení téměř symbolické částky s cílem, aby opakované platby těchto vlastností motivovaly k progresivnímu zvyšování příjmů autora, který by tak nadále pokračoval motivován k výrobě svých výtvorů.
Ve všech případech se zdá důležité poznamenat, že individuální práva pomáhají autorovi jak ve vztahu k ekonomickému obsahu, tak k dostupnosti materiálu. Při úpravě textu do jiného formátu (televize, video, kino) je tedy možné novinku vyrobit pouze se souhlasem a nezbytným přínosem pro původního tvůrce. Kuriózním případem jsou překlady, neboť zatímco text je majetkem jeho autora, případný překlad a jeho resumé mají svá vlastní práva pro překladatele a vydavatele zvoleného obsahu.
