Termín rým odkazuje na opakování posloupnosti fonémů nebo zvuků na konci verše, přičemž se bere poslední přízvučná samohláska, včetně této.. Je třeba poznamenat, že rým je hypertechnika používaná na příkaz poezie.
Pokud zmíněné opakování zahrnuje všechny fonémy z výše zmíněné limity, pak máme co do činění s rýmem souhláskového typu. Ale pokud se naopak opakují pouze samohlásky z tohoto limitu, bude dotyčný rým typu asonance.
Jak si lze snadno představit, vytvořit souhláskový rým je mnohem obtížnější než vytvořit asonanci, protože nám nabízí méně svobody při spojování slov, což se u asonance nestává. Z toho vyplývá, že např. souhláskový rým je a byl typičtější pro ona kultivovanější a dvornější období dějin literatury a na druhé straně je asonance spíše v lidové či tradiční lyrice.
Rým je v podstatě fonetická záležitost, a proto bude považován za souhlásku podle výslovnosti spojených slov v regionu, protože se například může stát, že to, co v některých španělsky mluvících zemích končí, je souhláska, jako např. slovo dům se slovem rasa, v jiných částech světa, kde se také mluví španělsky, jako je Španělsko, tato dvě slova nejsou souhlásková.
Rhyme se ukazuje jako literární zařízení, které sahá až do nepaměti.I když se podíváme zpět, ode dneška až do středověku zaujímal rým ústřední postavení, záznamy o něm lze nalézt i dávno předtím. Arabové ji používali a v některých velmi primitivních magických textech se také objevuje, že této podobnosti slov byla připisována dokonce pověrečná hodnota.
Dílo básníka, který tvoří souhláskový rým, má důležitou tvůrčí hodnotu, protože musí neustále a neustále vymýšlet či nacházet vztah, který je významný mezi pojmy, které náhoda spojuje nejprve fonetickou známostí.
Na druhé straně pojem rýmu odkazuje také na skladbu ve verši odpovídající lyrickému žánru, na soubor asonantů a souhlásek, které se používají v době určité skladby, a na soubor souhlásek jazyka.
Když se člověku vybaví rýmy, okamžitě se mu vybaví jeho jméno, protože bezesporu patřil k nejvýraznějším básníkům, co se generování rýmů týče, a právě ty by mu zajistily popularitu, která by ho předurčila ke slávě.
Jedním z maximálních odkazů a představitelů kompozice v rýmech je tedy bezesporu španělský vypravěč a básník Gustavo Adolfo Domínguez Bastida, všem známější jako Gustavo Bécquer, který se v devatenáctém století ukázal jako klíčový se svými rýmy pro vývoj romantického hnutí, které se v tomto století stalo.
Autor desítek říkanek Bécquer věděl, jak se v tomto ohledu blýsknout,
Níže a jako příklad ke znázornění všeho, co jsme zmínili, poukážeme na jeden z jeho nejznámějších rýmů:
Jak žije ta růže, kterou jsi zapálil Vedle tvého srdce? Nikdy předtím jsem na zemi neuvažoval Na sopce květina."
Rým a jeho pozitivní vliv na učení se lidské řeči
Je třeba poznamenat, že říkanky obsažené v písničkách a čtení pro děti jsou ideálním zdrojem a že se hojně využívají, když jde o pomoc dětem v rozpoznávání zvuků a rytmů jejich jazyka a slov během prvních let, tj. jinými slovy, aby poznali a rozšířili si slovní zásobu. Mezitím říkáme, že jsou ideální nejen proto, že se snadno zapamatují, ale také proto, že když dítě baví, má tendenci se je naučit snadněji než jiné texty, které nemají rýmy.
Význam v geologii
V kontextu geologie najdeme pro toto slovo také odkaz, který se nás týká, i když samozřejmě nepředstavuje rozšíření předchozího odkazu.
Úzké a dlouhé prohlubně, které jsou na povrchu Měsíce, se nazývají rýmy. Existuje dokonce mnoho říkanek, které vynikají tím, že představují dlouhé kilometry na šířku i na délku.
Mezitím existují tři dobře definované typy rýmů v tomto smyslu: obloukové (původ by měly v lávových proudech a vyznačují se nepříliš výrazným zakřiveným tvarem), rovné (představují lineární tvar a skládají se z části kůra měsíce, která se příležitostně potopila mezi dvěma zlomy) a sinusový (mají zakřivený tvar a byly by výsledkem proudění lávy).
