Zaměstnání je plnění řady úkolů výměnou za peněžitou odměnu zvaný plat. V dnešní společnosti dělníci obchodují se svými dovednostmi na takzvaném trhu práce, který je regulován státní mocí, aby nedocházelo ke konfliktům. Společnost by byla místem, kde se vzájemně ovlivňují pravomoci různých pracovníků, aby získali zisk.
Tento řád ve výrobě zboží a služeb úzce souvisí s rozkvětem kapitalismu. Místo toho byla na úsvitu lidstva vykonána práce nejprominentnějších společností hlavně z používání otroků že se nezbavili svých životů a že byli předmětem obchodního obchodování. Ve středověku naopak práce prováděli tzv. „poddaní“, kteří část vyrobeného nabízeli tzv. „feudálovi“, který byl vlastníkem pozemků. S rozvojem buržoazie, společenské vztahy se měnily, potlačující feudální režim, ale zachování otroctví.
S příchodem 19. století se dílo této hrozivé situaci vzdaluje a přibližuje se současnému pojetí v dnešní době. Otroctví i nevolnictví byly vymýceny především díky uznání svobody a respektování fyzické a mravní integrity člověka v dokumentech mezinárodních organizací, jako je Všeobecná deklarace lidských práv, vyhlášená Organizací spojených národů (OSN). Právě v této deklaraci jsou obě formy vlastnictví lidí zcela zrušeny (odmítnuty) a práce je místo toho pojímána jako činnost vykonávaná člověkem na základě svobodné volby, bez nátlaku nebo závazku ze strany kohokoli, kdo to vyžaduje (to neznamená souvisí s úkoly a odpovědnostmi, které má každý v rámci společnosti nebo konkrétní pracovní pozice).
Volání Průmyslová revoluce nepřímo odvozené z mnoha ochran, které v dnešní době chrání pracovníky. Nahrazení práce stroji mělo zprvu zhoubné důsledky pro společnost, protože omezovalo práci do té míry, že vedlo k nejhlubší bídě velkého počtu dělníků. Toto bezradné postavení dělníka však vedlo k založení odborů, které chránily jejich zájmy.
Během sociálního státu, konsolidovaného na základě keynesiánství, se dělníkům, seskupeným v odborech, podařilo uznat to, co dnes známe jako „pracovní práva“. Dělníci si od tohoto okamžiku mimo jiné začali užívat placené dovolené, týdenní dny odpočinku podle odpracovaného množství, dny nepřesahující osm hodin a viditelně se zvýšily tehdejší mzdy. Vize pracujícího člověka ho pojala také jako spotřebitelský subjekt, takže pokud by tomu „pracujícímu“ zvýšil plat a pak by měl více peněz, podpořilo by to jednání „spotřebitele“.
Implementací takzvaných opatření neoliberalismu byla viditelně ovlivněna mnohá z těchto práv získaných dělníky. Jedním z nejdrastičtějších opatření neoliberálních vlád je garantovat flexibilitu práce, která jednoznačně zvýhodňuje kapitalisty (firmy). Dalším opatřením bylo pozastavení „fondů v nezaměstnanosti“, které byly po určitou dobu (obecně 3 nebo 6 měsíců) vypláceny pracovníkovi, když byl propuštěn z práce s výslovným důvodem nebo bez něj.
V současné době je zaměstnání je obtížně zaručitelná okolnost pro celou pracovní sílu. Státy to nutí zdvojnásobit své úsilí snížit počet nezaměstnaných na minimum, a tím zmírnit negativní důsledky, které by z této situace vyplývaly.
V kontextu globální krize a sociálních nepokojů však není pro vlády snadné představit si, jakou cestou nebo jakými ekonomickými „recepty“ se v boji proti otázce zaměstnanosti/nezaměstnanosti vydat. Na druhou stranu není pro veřejnost tak jasné, zda vládci skutečně hodlají realizovat efektivní a životaschopné plány na snížení nezaměstnanosti a podporu zaměstnanosti. V tomto smyslu je bitva stále vedena kapitalisty. V oblastech, jako je Latinská Amerika nebo Afrika, se programy, jako jsou programy Organizace spojených národů, snaží „posílit“ venkovské obyvatelstvo a ženy, aby dosáhli udržitelného hospodářství, které také podporuje lidský rozvoj.
