Ústava je základním zákonem, o který se opírá určitý stát s celým jeho právním rámcem. Svým rozsahem zakládá dělbu moci a zároveň zaručuje práva a svobody.
Moc se schopností navrhnout nebo upravit ústavu se nazývá moc ustavující.. Tato moc nemá původ v žádné normě, ale má politickou povahu se schopností diktovat normy; nejrozšířenější představa je, že nositelem této moci je lid.
Ústava může být klasifikována podle několika kritérií: podle své formulace může být psaná nebo nepsaná; podle původu mohou být uděleny (když je uděluje panovník), vnuceny (když je ukládá parlament panovníkovi), souhlasit (když jsou učiněny konsensem) a schvalovány lidovým konsensem; a konečně, podle možnosti jejich reformy, mohou být tuhé nebo flexibilní.
Odvětví práva, které má na starosti studium ústavních aspektů, se nazývá ústavní právo.. Zabývá se tedy zejména utvářením státu a jeho různých pravomocí a také jejich rolí vůči občanům.
Základ mínění o právech a povinnostech občanů, vychází z proudů přirozeného práva a práva. Iuspositivismo, je právě právo vytvořené státem, je napsané a má charakter zákona nebo normy. Přitom přirozené právo (proud přirozeného práva) je to, co je vlastní každému člověku, mimo ustanovení státu, například právo na život. Nemusí být nutně písemné, i když je stát může výslovně uvést ve svých ústavních textech. Ať už jsou napsané nebo ne, jednotlivec je baví. Od roku 1948 se jim začnou říkat „lidská práva“.
Podobu ústav lze vysledovat již ve středověku, kdy malá města měla grafy, které vymezovaly práva občanů. Nicméně, původ ústavních forem, které lze dnes pozorovat, je třeba hledat v revolucích produkovaných v osmnáctém století, zejména Francouzi a Severoameričané. V 19. století se přidaly další revoluce, což byl aspekt, který přispěl k tomu, že koncept ústavnosti byl považován za velmi důležitý. S univerzální deklarace lidských práv a jeho přijetí ústavami světa bylo dalším důležitým krokem v konformaci současných ústav.
V tomto smyslu můžeme vyzdvihnout tři relevantní „momenty“ nebo fáze týkající se obsahu těchto nejvyšších zákonů každého národa. Za prvé, klasický konstitucionalismus, který se zrodil s revolucemi, o nichž jsme se zmínili dříve (především Francie a USA). V nich byla práva občanů uvažována z objektivity, tedy přiznávala občanům práva a rovnost před zákonem: v každém případě tato rovnost byla formální, protože stát byl především liberální, tedy nezasahoval do klíčovou roli hrála otázka sociální spravedlnosti a trhů. Rovnost tedy odpovídala filozofické koncepci, která jen málo nebo vůbec nekorespondovala s realitou.
Avšak až s ústavou Mexika a Německa se objevila nová forma: sociální konstitucionalismus, v letech 1914 až 1917. Ruku v ruce s upevněním sociálního státu zajišťuje občanům slušné životní podmínky ve vztahu k právu vlastnictví, pracovní právo a informace začínají být považovány za společenský statek. Rovnost pak začíná vycházet ze subjektivního pojetí, pokud je v ústavách explicitně uvedeno, jaká práva přisuzuje stát občanovi.
Dalším krokem byla konsolidace tzv. „mezinárodního společenství“ z roku 1945 vytvořením Organizace spojených národů a její Všeobecnou deklarací z roku 1948, kde jsou proklamována lidská práva, která jsou vlastní každému člověku. Pokud v zemi byla nejvyšším zákonem její ústava, pakty, smlouvy a úmluvy mezi národy, k nimž se země hlásí, mají s touto novou formou světové organizace vyšší hierarchii než vnitrostátní zákony.
Během 20. století mnoho obyvatel latinskoamerických zemí vidělo, že jejich ústavní práva byla porušována různými státními převraty. Právě proto, aby se podobným situacím předešlo, má mnoho ústav ustanovení, která jim brání a zavádějí tresty pro odpovědné osoby..
