Distribuce se nazývá distribuce jednoho nebo více prvků. Je zřejmé, že tento termín připouští širokou škálu použití, z nichž nejčastější je ekonomické. Z tohoto pohledu by rozdělení odkazovalo na způsob, jakým je rozdělován ekonomický příjem určité sociální skupiny mezi každého z jejích členů.
Rozdělení příjmů je extrémně nerovnoměrné, pokud mluvíme o světové populaci. Regiony s nejvyššími příjmy jsou ty, které patří do západní Evropy, Severní Ameriky, Japonska a některých oblastí jihovýchodní Asie. Jako protějšek jsou některé regiony Afriky a Latinské Ameriky těmi s nízkými příjmy obyvatel. Tuto nerovnost, která je oceňována po celém světě, lze také zahlédnout v rámci každého národa a vytvořit žebříček více a méně nerovných zemí. Je tedy běžné pozorovat hlubokou asymetrii mezi vyššími příjmovými vrstvami a těmi s nejchudšími zdroji ve většině zemí třetího světa, s důrazem na národy Afriky a latinskoamerického subkontinentu.
Mnoho teoretických postulátů se pokusilo tyto otázky analyzovat. Mezi ty nejradikálnější lze počítat marxismus, který v těchto nerovnostech viděl odraz základního třídního boje. Nesprávné rozdělení důchodu mělo tedy svůj korelát ve třídě, do které patřili a která byla určena jejich přístupem k výrobním prostředkům. Tato třída vlastnící kapitál reinvestovala své zisky do technického pokroku a vylepšení výrobního systému, díky nimž byla práce méně potřebná a levnější. Tento proces vyústil v ekonomické krize, protože kvůli nezaměstnanosti a nízkopříjmovým zaměstnancům nebylo možné vyrobené zboží prodat. Ocenění marxismu se stalo zastaralým, ale mnoho jeho kritik posloužilo k přemýšlení o řešení vzniklých konfliktů.
Na druhou stranu někteří teoretici tvrdí, že liberalismus by svým druhem „dekantace“ umožnil lepší rozdělení příjmů na úrovni populace. Zastánci tohoto konceptu postulují, že díky individuálnímu úsilí s minimální regulací zavedené moci by byl umožněn ekonomický růst každého člověka, což by vedlo k větším investicím a s tím i generování více zdrojů práce a exponenciální možnost produkovat více zdrojů. V každém případě tyto myšlenky ve skutečnosti kolidují s návrhem spravedlivého rozdělení, protože tento model vyvolává tendenci k akumulaci ze strany nejvíce zvýhodněných sektorů na úkor těch s horší dostupností finančních a ekonomických zdrojů.
Jediným aktérem, který může zasáhnout, aby se zabránilo nerovnoměrnému rozdělení, je stát. Toho lze dosáhnout prostřednictvím pojištění v nezaměstnanosti a dotací na zaměstnanost, které zvyšují kapacitu spotřeby. Paralelní, stát je jedinou možností, jak zmírnit negativní důsledky nesprávného rozdělení příjmů. Je tedy na posledně jmenovaných, aby zajistily zdraví, vzdělání a bezpečnost nejvíce znevýhodněným sektorům. Za tímto účelem stát shromažďuje finanční prostředky prostřednictvím daní různého druhu, jejichž rozdělení musí být stejně spravedlivé. Obecně platí, že činnosti, které nejsou pro život obyvatel podstatné, podléhají vyšším daním (luxusní zboží, tabák atd.). S tímto cílem stát získává odpovídající prostředky pro své investice do těch oblastí, které umožňují zlepšit podmínky znevýhodněných jedinců se zvláštním důrazem na poskytování zdraví, rovné příležitosti ve vzdělávání, nabídky práce a v tzv. „monopolu síly“, který vymezuje konsolidované moderní státy.
V důsledku toho ekonomický koncept rozdělení připouští více hran, ale existuje moderní tendence zkoušet největší spravedlnost ve všech proměnných podílejících se na jeho výkonu. Vykládá se tak, že nezávisle na makroekonomickém modelu spravedlivé rozdělení různých parametrů, ale zejména správné rozdělení příležitostí, představuje nejlepší alternativu ke zlepšení kvality života obyvatel v rámci spolupráce individuální úsilí každého občana a transparentní jednání státu.
