Podvolení se tomuto aktu se rozumí tím, že člověk druhého týrá, nutí ji k něčemu proti její vůli, násilí, cítí se hluboce špatně. Podřízenost začíná pocitem zvrácenosti, díky kterému se člověk (vědomě či nevědomě) cítí nadřazený druhému a rád s ním zachází s potěšením. I když podřízenost existuje také mezi zvířaty, nebezpečí podřízenosti mezi lidmi spočívá ve skutečnosti, že vědomí často vytváří pocit závislosti nebo požitku, který se u osoby, která se podřizuje, rozvíjí, a proto se podřízenost stává aktem, běžným a stále více vyhroceným.
Psychologové a analytici popisují podrobení se jako normální nebo běžnou aktivitu mezi bytostmi, které patří do stejné komunity nebo ne. Podvolení se nejen poškozuje psychiku a často i fyzičku toho, kdo jím trpí, ale také vytváří návykový pocit slasti a nadřazenosti u těch, kdo jej provozují. Ačkoli podřízení nemusí být založeno na fyzickém násilí, vždy zahrnuje určitý druh psychického nebo emocionálního násilí od okamžiku, kdy jedna osoba nutí nebo nutí druhou, aby udělala něco proti své vůli. Kromě toho podřízenost vždy znamená vysokou úroveň degradace, ponížení a popření toho, kdo je vystaven.
Podřízenost je dnes běžným způsobem jednání zejména mezi některými sociálními skupinami, například od mužů po ženy, od bohatých po pokorné, od těch, kteří mají znalosti, po ty, kteří je nemají atd. V průběhu historie lidstva však člověk vyvinul činy, které implikují určitou formu podřízenosti, a to i na úrovních, které dnes nejsou přijatelné. Takový je případ otroctví nebo nevolnictví, což jsou dvě formy nucené práce, které jednotlivci bránily ve svobodném jednání a které jej vystavovaly násilným přáním a praktikám svých pánů nebo těch, kteří nad nimi měli moc. Války byly také historicky „ospravedlněnými“ způsoby podrobení poražených populací.
